Když se vám pokazí auto, je to vždycky k vzteku. Ale když se vám zastaví někde na cestě, kde široko daleko není rozumný servis, to už je skutečně na mašli. A přesně tohle se mi přihodilo loni o prázdninách. Vyrazily jsme s kamarádkou Gizelou na večírek. Bylo to pěkně daleko, ale měly jsme se tam sejít s kamarády, kteří nám za ten kus cesty stáli. Nepočítaly jsme ovšem s tím, že nám auto vypoví službu v té největší pustině. Se řvoucím a kouřícím motorem jsme dojely krokem do nejbližší vsi, kde nám jakýsi dědula na kole ochotně poradil: „Zatočte za hospodou doleva, tam vám do mládenci dají do pořádku.“

Vesnice nevypadala na to, že by se tam značkové servisy praly o zákazníky, takže nezbývalo než poslechnout. Tedy, autosalón s parketama jsme nečekaly, ale to co jsme našly nám vyrazilo dech: pod nápisem „AUTOOPRAVNA“ který byl vyvedený snad všemi existujícími barvami a všemi známými druhy písma se povalovaly nejrůznější díly, ze kterých by šikovný kutil dokázal složit nejen libovolné auto, ale pravděpodobně jakýkoli stroj, sekačkou na trávu počínaje, a ponorkou konče. A mezi tím harampádím se váleli tři vlasatí, neholení a nemytí mládenci. Jeden hrál na banjo, druhý pil z láhve pivo, a třetí si dělal hasákem manikůru.

Vystoupily jsme, a automaticky, aniž jsme se nějak domlouvaly, jsme zamířily k  černovlasému specialistovi s hasákem. Asi jsme při pohledu na jeho úsilí s jakým se věnoval svým zčernalým nehtům podvědomě usoudily, že v něm ještě nevyhasly základní hygienické návyky.

„Můžete se nám mrknout na auto?“ zaprosily jsme. „Kouří to, řve to, a kašle to na nás!“.
„Co chcete, to moje stará taky!“ zabručel ten co se věnoval láhvi s pivem. Virtuos na banjo se rozchechtal, jako by to bylo náramně směšné, ale námi vybraný maník se kupodivu vztyčil, otevřel kapotu, a se svým nerozlučným hasákem v ruce se jal zkoumat její vnitřnosti. Špulil přitom rty, něco si brumlal pod vousy, a občas se podrbal hasákem na hlavě. Pochopily jsme, že ten nástroj používá na všechno.

„Co je s tím? Opravíte nám to?“ zeptala se Gizela.
„Nóóó…“ protáhl neurčitě náš zachránce. „Víte, je to hrozná práce, a taky nevím jestli budu mít náhradní tentononc…“

„Ale určitě máte!“ ozvala se Gizela. Podívala jsem se na ni a pochopila, že se moje kamarádka rozhodla odejet odsud opraveným autem, a že žádný opravář který má dvě zdravé ruce nemá šanci to auto neopravit. Tedy přesněji řečeno: opravář který má dvě zdravé ruce a penis. Gizela se totiž k němu přivinula, zajela mu rukou za lacl montérek a řekla zastřeným hlubokým hlasem který normálně slýcháme na telefonních linkách s velmi drahým tarifem:
„Určitě MÁŠ pořádný tentononc!“ a políbila ho na tvář, až mu vypadl hasák z ruky. Přiskočila jsem k němu z druhé strany, a za chvíli už jsme ho soukaly z montérek.

Banjo přestalo hrát, a jeho majitel se nevěřícně díval chvíli na nás, chvíli na svého kolegu který pro změnu zapoměl na svou láhev s pivem.
„Koukej, Pepane, dámy budou platit v naturáliích!“ a už byl mezi námi.

Vzala jsem si ho na starost. Zatímco Gizela odkládala maníkovi s šátkem montérky a lahváče, já jsem pomáhala z modráků tomu hudebníkovi. Jakmile jsem se ale sehnula abych mu rozepnula poklopec, cítila jsem jak mi někdo zezadu zvedá šaty a útočí na mou komůrku. Náš opravář zjevně s hasákem ztratil i svou počáteční ostýchavost, takže než jsem zbavila banjistu toho jediného kusu oděvu který měl na sobě, měla jsem kundičku mokrou, a plnou pořádného klacku. Šoustal mne jako o život, zatímco jsem vzala do úst nástroj který se objevil přímo před mými ústy. Byla jsem krásně naplněná z obou stran, a nemohla se ani otočit abych se mrkla co provádí Gizela. Ale Gizela se neztratí. O to jsem se nabála. Její pivní skaut na nic nečekal a nabořil se do Gizely zezadu. Slyšela jsem ji jak heká při každém přírazu, a zjevně si to užívala. Mohla jsem se v klidu soustředit na své dva hochy. Musím říct, že že se snažili. Poctivě se střídali o moji kundičku i pusu, a neměla jsem ani chvilku volnou.

A pak už to byl jeden velký grupáč. Kluci si nás střídali, ošukávali nás ze všech stran a do všech dírek, až nám kundí mlíčko stékalo po stehnech.

V jednu chvíli Gizela doslova zařvala: „Do prdele NE! DOPORDELE! O… OH… OOOH… JEŠTĚÉÉÉ!“ a než jsem se ohlédla, měla ho tam až po koule. Já jsem si pro změnu osedlal pivaře, zatímco mi ten černovlasý vrazil svůj klacek hluboko do krku. Pošimral mne žaludem na mandlích, párkrát přirazil, a šel zase o dům dál. Tedy vlastně o ústa dál. Přesněji řečeno: vrazil ho do krku Gizele. Šukali jsme snad hodinu, a úplně jsme zapomněly na večírek. Teď bylo hlavní důkladně si užít! Šly jsme do toho zpočátku proto, aby jsme měly opravené auto, ale ti kluci šukali s takovým nasazením, že jsme to ještě nezažily. Prostřídali jsme se všichni, každý se udělal několikrát a pokud můžu mluvit za sebe, byla to prostě paráda. V závěru jsme si s Gzelou klekly vedle sebe, kolem nás se vztyčily tři naběhlé nástroje, a jejich majitelé si je poctivě vyhonili a pokropili nás až sperma zasyčelo o naši rozpálenou kůži. Každá povídka má mít šťastný konec. Tahle má dokonce dva. Tak za prvé: auto bylo nakonec opravené za pár minut. A za druhé: domů jsme se dostaly až za tři dny.