Klášter

Slunce se vyhouplo nad obzor, jeho oslnivé paprsky se plazivě dotkly střech kláštera, kde na stříbrné jinovatce mrazu zajiskřily tisíci bodavých světélek. Krajina se probouzela z mátožného snu, jen pozvolna, pomaloučku, jakoby se bála denního světla, které zahánělo do kouta všechny noční přízraky. Z kurníku na klášterním dvoře vypochodoval kohout, pevně se rozkročil, zvedl hlavu, otevřel zobák a zakokrhal vysokým jasným tónem.

A jakoby na ten povel vrzly vrátka u postranního vchodu a na dvůr vyšel mladý mnich.

Na sobě režnou kutnu s kapucí, na krku se zahoupal dřevěný kříž, nohy obuté v ušitých botách z kůže. Byl hubený, tak hubený, že kutna na něm plandala a pleskala o holé nohy, jak rychle kráčel přes dvorek.

Ospalým tichem mrazivého rána se rozlehly rány. Dopadaly na vstupní dřevěná vrata, zprvu silnými údery, které však po chvilce slábly, jakoby poutníkovi dožadujícímu se vstupu postupně docházely síly, až ustaly docela.

Mnich změnil směr kroků a pospíchal k bráně. Zvedl zaklesnutý trám, postavil vedle dveří, které se skřípěním otevřel. Na zemi ležel bezvládně chlapec. Potrhaný plášť šedé barvy ušpiněný blátem cest, na hlavě kápi, roztrhané boty. Mnich nečekal, pomalu ho zvedl, hodil přes rameno a potácivým krokem s nezvyklým břemenem odcházel do budovy, těmi samými dvířky co přišel.

Vešel do ohromné klášterní kuchyně. Malými okny dovnitř proudily kužele jasného slunečního svitu, dotýkaly se velikých hliněných kamen s železnými šíny a na nich v hrncích bublalo mléko, vařila se vajíčka a horká voda na bylinky.

Mnich zamířil k lavici s měkkou houní, pomalu na ni položil chlapce, a přemýšlel co s ním. Viděl jak je bledý, hubený, špinavý a zmrzlý. Vzal ho za ruce. Byly úplně zkřehlé. Ano, řekl si – musí se zahřát. Opatrně ho zvedl, sundal kápi z hlavy a potom celý plášť. Uviděl hrubou halenu, kalhoty. Rozvázal u haleny šňůru a pomalu chlapce vysvlékl. Položil zpět a zůstal stát jako přikovaný!

Na jeho hrudi spatřil dva něžné, bílé kopečky ňader, s růžovými vrcholky. A dovádivé ranní slunce jakoby chtělo podtrhnout sílu onoho okamžiku, polaskalo svým paprskem ony růžové špuntíky, uvízlo na nich jen na mžik myšlenky, jen na pouhý prchavý okamžik, a mnich cítil, jak mu ruměnec pokrývá tváře, pálí a žhne, možná rozpaky, možná touhou. Ano, viděl svaté ženy na obrazech a sochách v  presbytáři kostela. Ale nikdy živou nahou ženu.

Ten jeden jediný pohled rozpoutal v mnichovi hostinu smyslů, od žhavé spalující vášně, přes smyslné představy dotyků, až po výbuchy šílenství tělesné touhy! Přemohl se však.

Zahanbeně a s pocitem viny sebral ze země plášť a přikrýval pomalu nahou dívčinu hruď. A v té chvíli tomu chtěla náhoda, snad osud, nechtěně zavadil malíčkem teplé ruky o dívčinu panenskou bradavku. Prudce ucukl jakoby se spálil, tím prudkým pohybem, snad dotykem kůže na svém citlivém místě těla dívka otevřela oči a upřela na něj svůj pohled…

A mnich ucítil podruhé nezměrnost vášně, touhy a bolesti. Topil se ve studnách zřítelnic tak modrých, tak hlubokých, jako ten nejmodřejší inkoust zapsaných modliteb v církevních misálech a kronikách. Sjel pohledem na její ústa. Připomínaly dva růžové plátky pnoucích se růží po klášterní zdi, které svojí vůní dráždí smysly bratrů mnichů vždy, když pod ni usednou na lavici v době květu.

V tu chvíli věděl, že je nadobro ztracen.

Dívka přejela zrakem celou místnost, a polekaně se posadila. Její krátké světlé vlasy podtrhovaly zdání chlapce. Ale její oči a ústa – ty nikoho neoklamaly.

Zeptala se: “Kde to jsem?“ Mnich odpověděl: “V klášteře a v bezpečí.“ Zachvěla se zimou, a když zjistila, že je téměř do poloviny těla nahá, ruměnec studu jí pokryl bledé líce, a sklopila oči.

„Máš jistě žízeň“. Prolomil mnich mlčení a spěchal ke kamnům. Do plechového hrnku nabral horké mléko z hrnce a vracel se zpět k dívce. Dívka vzala hrnek do ledových dlaní, hřála se o něj a pomalu zvedala ke rtům a upíjela horké mléko. Kapka mléka jí stekla po rtu a padala dolů, do žlábku mezi ňadry. Mnich fascinovaně pozoroval pád kapky, připadal si, že padá nekonečně dlouho. A když dopadla na její jemnou kůži, mnich se zachvěl touhou. Sevřela ho jako do kleští až nemohl dýchat, zastavila tlukot jeho srdce na nekonečně dlouhé mihnutí jediné myšlenky. Toužil vystrčit jazyk a slíznout mokrou stopu kapky až tam, kde se leskla v údolí blaženosti, ta představa mu zatemnila mysl.

Dívka dopila, špičkou růžového jazyka olízla svoje něžné rty, vstala, a  přidržujíc si plášť jako závěs, rozepnula pásek a odrané kalhoty sjely na zem, kde zůstaly ležet jako hnědá hromádka. Vystoupila z nich a šla si stoupnout ke kamnům. Mnich beze slova šel za ní, z hrnce vyndal vařená vejce, položil je na talíř na stole, ukrojil krajíc chleba a pokynul dívce ke stolu. Ta si sedla a začala jíst. Mnich pozoroval, jak s chutí noří vejce do nedočkavých úst a tiše mlaská. Líce jí růžoví a postupně se začíná osmělovat.

Dívka dojedla,upřela na mnicha pohled a řekla:“Děkuji ti. Jsem dlouho na cestách. Mezi lesy mi bylo úzko. Dlouho jsem nic nejedla a nepila. Jak se ti za tvou pomoc odměním?“ Mnich nasucho polkl. Sjel pohledem na její hruď a dívka rozevřela dokořán oči. Ano, i přes svoji nevinnost věděla, co požaduje, nad čím přemýšlí. Zrudla až po kořínky vlasů.

Vstřebávala chvíli ten všeříkající a žádající pohled, až nakonec vstala. Obešla stůl, stoupla si vedle něho. Mnich zvedl ruce, položil je dívce kolem pasu a hlavu zabořil do pláště v místě ňader. Dívka ho nesměle objala kolem krku. Chvilku setrvali v nehybnosti. On cítil pahorky ňader, splašený tlukot jejího srdce, ona jeho teplý dech skrze chatrnou látku pláště. Pak zvedl svoji hlavu, jeho rty našly její a pomalu se políbili. Byl to nevinný polibek. Jen tak letmo se dotkly jemné rty, jako když přistane sněhová vločka a rozplyne se do nenávratna. Mnich zvedl dívku a v náruči ji položil na houni na lavici.

Lehl si vedle ní, stáhl z jejího těla tenký plášť, rozvázal svoji kutnu, jenom kříž, ten kříž na krku, ležel mezi nimi.

Začali se nesměle dotýkat jeden druhého. Jejich zvědavé prsty cítily příležitost okusit všechny nerovnosti kůže, ve své nevinnosti a nevědomosti a v očekávání věcí příštích, vybičovali na pokraj šílené touhy všechny svoje smysly. Nahá těla pod kužely slunce svítila, jejich ruce a prsty rozehrály nekonečnou hru světla a stínu, střídavě vyvolávaly mrazení a horkost.

Ona vnímala dotyky jeho teplých dlaní když bral do ruky její panenská ňadra, která takové dotyky dosud nepoznala, bradavky vystoupaly na vrcholy ňader, vzpínaly se výš a výš, jakoby chtěly dosáhnout slunečních paprsků a v té citlivosti zmáčknul prsty postupně obě ty maliny, které pod jeho laskáním zčervenaly a ztvrdly. Při té rozkoši smyslů vzdychala, oči zavřené a zjihlé…

Jeho ruce nacházely chloupky v teplém podpaží, omamnou vůni potu, chvění těla pod dotyky hnaly jeho touhu do závratných výšin. Jemná křivka páteře a hladká mladá kůže, obliny jejího zadečku, prohlubeň v místech kde páteř končí a začíná půlení, které přechází v rozkoš poskytující hlubiny rámované stočenými chloupky…mnich cítil jak jeho tělo reaguje, jak se nemůže nabažit těch nekonečných dotyků, které pootevírají dveře do krajiny rozkoše, té hluboké studnice chtíče a naplnění, cítil jak je jeho tělo napínáno na skřipec vášně, jak stojíc šílí o pozvání tam – do krajiny zázraků, svíravého vlnění, studnice vlhkosti a ponoření se do ní… cítil žezlo svojí touhy, jak se vzpíná proti bříšku dívky. Posunul se níž a našel bránu vedoucí k  rozkoši, nemohl jinak, zabořil svůj tvrdý úd do vlhké tmy, překonal odpor a sunul se do té jeskyně zázraků! Dívka vykřikla, ale mnich utlumil výkřik ve svých ústech, přitáhl si chvějící se dívku těsně ke svým tříslům a počkal až znovu zvláčněla a  zcela se poddala jeho rytmu. Vycházeli si vzájemně vstříc, až v jeho údu začalo tepat a škubat, přimáčkl se víc a víc a ještě…

Dívka rudá studem přes počáteční ostrou bolest pocítila vzdouvající se moře svého dosud nepoznaného orgasmu co naráží, svírá a drtí vše co mu přijde do cesty, poznávala pravou vášeň a konec nevědomosti, vzdychala a lkala nahlas… Až mnich počal kropit jeskyňku semenem svého těla, tím počátkem života, sevřel ji do náruče tak těsně, tak divoce, až oba nemohli dýchat. Slunce zahrálo pár akordů na jejich zmítajících se a následně zklidňujících se tělech, až zůstali ležet nehnutě, a jejich dech se zcela uklidnil.

Z vysoké věže se ozvalo dunění zvonu. Rozeběhlo se ozvěnou do lesů kolem, vyplašilo houf slepic na dvoře, hejna ptáků na střechách a nakonec zaniklo v dáli. Začínala ranní bohoslužba.

Mnich pohladil dívku, vstal a začínal si navlékat kutnu. „Zůstaň jak dlouho chceš.“ Řekl dosud ležící dívce a odešel.

Když skončily modlitby, pospíchal do kuchyně. Místnost byla prázdná. Mimoděk sáhl pro kříž na krku. Zjistil, že ho nemá. Marně ho hledal po celé kuchyni.

Kříž svírala v ruce dívka, spěchajíc po lesní cestě, která vedla hluboko do lesů…

Hodnocení
[Celkem hodnotilo: 9 návštěvníků   Průměr: 3]

Jeden komentář na téma “Klášter”

Napište komentář