Ve dvaceti jsem udělala pěknou hloupost, když jsem se vdala. V jednadvaceti jsem naopak udělala rozumnou věc když jsem se rozvedla. V tomhle věku prostě člověk nemá rozum. Po rozvodu pro mne kamarádky uspořádaly večírek, na kterém jsem se zařekla, že chlapa už nikdy nechci ani vidět. Ani zanic. A že si vystačím sama.

Dost dlouho jsem nechápala proč se kámošky začaly tak smát. Pěkně si mne vychutnaly, a teprve potom mi slavnostně sdělily, že mou averzi vůči mužům naprosto chápou, že s něčím takovým počítaly, a měly to na paměti při výběru rozvodového daru. Rozvodový dar, že je vlastně něco podobného jako dar svatební, jenom se dává při jiné příležitosti. Předaly mi krabici a byly pryč.

Jo, ono se to řekne, být bez chlapa. Ale jsou přeci jenom chvíle, kdy to není tak docela jednoduché. Seděla jsem tak v opuštěném bytě, na klíně krabici s dárkem od praštěných kamarádek a vzpomínala na chvíle, kdy mi bylo s nějakým chlapem hezky. A… našly se takové chvíle.

Třeba s Pavlem, když jsme jednou uvízli ve výtahu a on se se mnou vsadil že bude rychlejší než vyprošťovací četa. A byl.

Nebo Martin, který přišel jednou domů pozdě v noci, tiše si vlezl ke mně do postele, a já se tenkrát probudila přímo do orgasmu, nabodnutá na jeho ptáka.

Nebo… vzpomínek bylo moc. Až jsem se zpotila… ale ne na čele, jestli mi rozumíte. Hlavou se mi honily vzpomínky, a moje ruce pomalu rozbalovaly dárek. Co mi to ty holky daly? Chvíli jsem zírala na krabici… že by nafukovací bazének pro děti? To by jim bylo podobné. Ale… že by… ? No ano. Opravdu. Nafukovací chlap. Se vším příslušenstvím, a dokonce s pěkně vypláznutým jazykem.

Chvíli jsem na to zírala nevěřícíma očima. Tohle dát mně, která neměla chlapa už pěkných pár týdnů! To je přece… nebo vlastně… Přinesla jsem si pumpičku kterou mám na nafukovací lehátko a za chvíli byl panáček hezky nafouknutý.

„Budu ti říkat Robert.“ vysvětlila jsem mu. „Protože Robertek je mnohem menší. Nejsi sice žádný krasavec, ale na chlapovi se cení jiné věci.“ A brzy jsem zjistila jaké. Například ten jazyk, který mu koukal z pusy nebyl jen tak obyčejný jazyk. Z hlavy mu vedl kablík, na konci kablíku byl ovladač, a stačilo stisknout tlačítko, a… Páni! „Roberte, chlapa s takhle mlsným jazýčkem jsem ještě neviděla!“

Než bys řekl „jsem šíleně nadržená“, měla jsem promočené kalhotky dole, a strkala si Robertovu spokojeně vrčící hlavu do klína. Ano… takhle… a ještě tady… pořádně přitlačit… Nedalo mi to, a posadila jsem se na něj obkročmo. Jůůůů to byla jízda! Takhle mi to ještě žádnej chlap nikdy… nikdy… Oooh… oooo… ooo… To bylo skvělé! Prostě báječné! Zpočátku jsem si připadala divně. Přišlo mi to perverzní ukájet se s nějakým kouskem gumy. Zprvu jsem se omlouvala tím, že nemám doma žádný vibrátor, tak si to udělám touhle loutkou jako vibrátorem. Ale čím víc jsem se dostávala do varu, tím víc jsem se vžívala do představy že jsem se skutečným chlapem. „Tak co, Roberte? Dáme si šedesát devítku? Musím se přece podívat jaké máš vybavení.“ Penis, na rozdíl od jazyka nebyl vibrovací, ale zase to byl pěkný macek. Při představě jak mi roztáhne kundičku mně v ní zacukalo.

Vzala jsem ho do úst – byl ho pořádný kus! Musím ho pořádně naslinit, aby mne nedřel, říkala jsem si. Ale pak jsem přivřela oči a představovala jsem si že mám v puse opravdového chlapa, kterými v puse roste a mohutní, tvrdne jako kámen, až…

Uff… To se nedá vydržet! Hodila jsem Roberta na postel a nasedla si na ten jeho klacek. Páni, ten je! Jak je to dlouho, co jsem měla naposled mezi nohama takovou kládu? Jo… ještě… no tak… no… Aaah!

Nasedala jsem na Roberta chvíli zepředu, chvíli zezadu… napichovala se na jeho věčně ztopořený pyj který nikdy neochaboval. Chvíli jsem nehybně seděla a jenom vnímala ten pocit, kdy mám zaplněnou kundičku. Bylo to přesně to, co jsem po tom dlouhém půstu potřebovala.

Večer jsem se naložila do vany, a dlouho o tom všem přemýšlela. O tom co bylo, o tom co bude, i o tom, co by mělo být. Sáhla jsem po telefonu, a zavolal Katce:
„Ahoj… jo, dárek byl skvělej, dík. A hele, nevyrazíme někam na diskotéku? Co? Zítra? Tak jo, platí!“

Roberte, nezlob se. S živejma chlapa se sice žít nedá, ale bez nich už vůbec ne.