Více o soutěži Tato povídka je soutěžní. Pokud se vám líbí, podpořte autora svým hlasem! Hodnotit můžete na konci povídky.

Večerní autobus

Hrobař

Seděl jsem v tom autobuse úplně vzadu. Pozdě jsem si na webu zaregistroval sedadlo a jediné volné s dostatkem soukromí bylo až vzadu u pravého okna. Levá strana byla obsazena stejným způsobem, jinak byl autobus téměř plný.

Okolní, místy zasněžená, ale více rozmoklá a rozbředlá krajina za okny pomalu ubíhala a nadcházející tma vykreslovala podivuhodné zimní obrazce, které místy rozjitřovaly moji unavenou mysl. Ach, Bože, jak tohle dopadne… Jel jsem do cizího města, kam budu od dneška pravidelně dvakrát týdně dojíždět kvůli práci na novém projektu. V hlavě jsem si přehrával budoucí scénář: Dojedu na nádraží, tam půjdu několik desítek metrů rovně, pak po schodech nahoru a počkám na autobus číslo 3, kterým odjedu pět zastávek a vystoupím před hotelem. Ubytuji se, večeři stihnu tak tak a ještě mi před spaním zbývá čas abych prošel projektovou dokumentaci na příští den.

I tak jsem si nebyl jistý, co mne vlastně čeká. Vedoucí projektu se vyjádřil v tom smyslu, že to nejdůležitější zjistím stejně až na místě. V těchto myšlenkách jsem pomalu klimbal, až mne vyrušilo zavrnění telefonu. Líně jsem vytáhnul přístroj z kapsy a blikající dioda oznamovala, že mám nepřečtený e-mail. V tuto hodinu jsem už nic neočekával, ale zvědavost byla přeci jen silnější: Aha, to jsem nečekal. Kolega poslal nějaké doplňující informace k zítřejší práci. No nic, to si přečtu po večeři na pokoji.

Vypnul jsem obrazovku a strčil telefon zpět do kapsy. Chystal jsem se opět opřít o okno a pozorovat změnu krajiny v padnuvši tmě. Náhle mé periferní vidění zaujal drobný pohyb na opačném konci pětisedadlové řady, jejíž pravý konec jsem okupoval.

V přibývající temnotě jsem rozeznal ženskou postavu. Měla zakloněnou hlavu, plavé vlasy stočené v culíku se lehce pohupovaly v rytmu kývání, přivřené oči a její ruce, položené do klína, se otřásaly drobnými rychlými pohyby prstů, které jsem tušil v kalhotkové zóně. Tato scéna mne doslova přibila na sedadlo. Otočil jsem se tiše zpět ke svému oknu a ptal jsem se sám sebe, cože jsem to vlastně viděl?

Pomalu jsem znovu otočil hlavu nalevo, jako bych si protahoval krční páteř. Nechtěl jsem neznámou vylekat. Znovu jsem zahlédl tu scénu, tentokrát začala její tvář tuhnout, víčka očí s temnými řasami se chvěly a zrychlené zdvíhání prsou, krytých tenkým svetříkem napovídalo o prožívaném vzrušení. Ruka, kterou jsem již najisto identifikoval v jejím zatím nespatřeném rozkroku, kmitala stále rychleji a já se ohlédl po sedadlech před sebou.

Minimálně dvě řady měly spuštěnou obrazovku s nějakým filmem či seriálem, jejich pozorovatelé byli pohlceni jeho dějem a přes nasazená sluchátka nejspíš ani neproniklo drobné šustění o zvednutou sukni a sotva slyšitelné mlaskání mokré mušličky, kterou právě plenily prstíky té neznámé ženy. Neznámá se ještě víc posunula po sedadle dopředu, pokrčila ještě více kolena, aby měla lepší přístup ke svému centru rozkoše a prsty druhé ruky si vložila do úst.

Lehce obrátila hlavu směrem ode mne a ještě rychlejšími tahy ruky se posunovala k hranici svého vrcholu. Fascinovaně jsem hleděl na toto nečekané divadlo a nevěděl jsem co mám dělat. Mám se odvrátit od této navýsost intimní chvíle mladé ženy, kterou sužuje chtíč takovým způsobem, že se mu oddává až s nestydatou otevřeností jen pár sedadel vedle mne? Nebo snad abych decentně zakašlal či jinak hlučně dal najevo, že tu jsem také, a vrátil ji zpět do reality? Či snad potajmu pozorovat dál chtivou neznámou a vzrušovat se její prožívanou extází? Ano. Přiznám se, že ta představa, že místo jejích prstů, tančí na jejím hrášku slasti prsty mé, ve mne vzbuzovalo příjemné vzrušení a jeho napětí projíždělo mými slabinami. Pane Bože, modlil jsem se v duchu, u čeho jsem se to ocitnul..

Z úvah mne vyrušila další změna ženiny polohy – takřka ležíc s pokrčenými koleny a roztaženýma nohama, co sedačky dovolovaly, právě prožívala vyvrcholení, pravou ruku už jen cukajíce v rytmu celého těla, které sebou jemně škubalo v orgastické křeči, levou ruku v pěst kousala prožívanou rozkoší aby tak zabránila slastným vzdechům, které však přeci jen lehce pronikly z jejich pootevřených úst.

Otevřela oči – ne pomalu, jako Šípková Růženka po polibku prince, spíš naráz jakoby procitla ze sna do tvrdé reality. Ležela tam roztažená na dvou sedadlech, jednu ruku stále v ústech, druhou v rozmoklém rozkroku a hleděla plnýma otevřenýma očima do stropu.

Teprve teď jsem si všiml, že má sukni vyhrnutou až nahoru a kalhotky jí visí na jedné noze na špičce boty. Odvrátil jsem hlavu a nastražil uši. Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem byl svědkem její rozkoše i toho, jak k ní přišla. Proč? Říkal jsem si, že bych za to ani nemohl. Vlastně jsem možná měl být divák. Dlouho vštěpované gentlemanství však jasně stanovilo hranici očividné bezohlednosti. Na protější straně jsem zaslechl, jak se její tělo pomalu souká zpátky na sedák do polohy běžné pro cestování hromadnou dopravou a jak si upravuje oděv.

Odlepil jsem svoji hlavu od okna, protáhl jsem ruce a pomalu se k ní otočil. Pozoroval jsem, jak se zarazila v předklonu a naše pohledy se setkaly. „Promiňte“, povídám, „asi jsem usnul. Nevíte, prosím, kdy už dorazíme do Hradiště?“ Chvíli na mne hleděla, snad ještě pomalu vyprchávala prožitá slast, snad přemýšlela zdali jsem opravdu spal. „Myslím, že do pěti minut bychom tam měli dorazit.“ Odvětila poté, co se podívala na hodinky „Už vidím světla města“ ukázala na okno na svojí straně. „Děkuji“ odpověděl jsem a znovu se otočil na svoji stranu.

Náhle mne však napadla myšlenka, že toto setkání může být první a poslední a já nechtěl, vážně nechtěl, aby to jen tak skončilo. Znovu jsem se k ní obrátil, byla vsedě sehnutá, uhlazovala si sukni a šátrala po podlaze. „Promiňte“ povídám znovu a ona se opět narovnala do sedu „jste z Hradiště? Jedu tam poprvé.“ Nervózně se usmála „Víte, já zrovna ne, ale dlouho jsem tam nebyla. Jedu navštívit rodiče, víte“ odvětila s bezelstným úsměvem. „Aha“ odpověděl jsem chápavě „tak se nezlobte, že jsem Vás obtěžoval – víte nějakou dobu sem budu dojíždět a zajímalo by mne, co se dá v Hradišti podniknout.“ Spolucestující to očividně zaujalo a začala se vyptávat, proč tam budu jezdit, co budu dělat, kde vlastně budu bydlet..

Pomalu jsme vjížděli na předměstí a za okny se začaly míhat první domy. „Za chvíli budeme na nádraží“ povídá. „Chcete pomoci se zavazadlem?“ nabídnul jsem se. „Krom kabelky žádné nemám“ usmála se. Náhle ve tváři znervózněla a snažila se opět sehnout dolů. Tušil jsem, že bych ji opravdu neměl nechat. „Prosím Vás“ ukázal jsem náhle z okna „co je to za zámek, tam venku?“ Právě jsme projížděli okolo okázalé, v zimní tmě osvětlené stavby a ona se otočila zpátky. „To je přeci historické sídlo rodu Hosištejnů. Náhodou vím, že nyní tam je galerie a poslední vlastník zámek udržuje pro kulturní akce. Určitě je to zajímavé kulturní vyžití, pokud máte rád moderní umění.“ Přitakal jsem. Náhle jsme zjistili, že už stojíme na nádraží a lidé se začínají zvedat a opouštět autobus. „Tak – nashledanou“ opět se začala nervózně ohlížet po zemi okolo sebe. „Můžu vám pomoci do kabátu?“ nabidnul jsem se. Chvilku se zarazila, poté mi jej mlčky podala. „Děkuji – a třeba se potkáme“ rozhodně vykročila úzkou uličkou k východu.

„Na shledanou“ odvětil jsem za jejími zády a začal se pomalu soukat do svého kabátu. Z okna jsem viděl, jak vystoupila a rychlými kroky spěchala po osvětleném nádraží k blízkému stanovišti taxíků. Popošel jsem k jejímu místu a pokleknul. Kožená sedačka voněla nezaměnitelným pižmem. Usmál jsem se, vytáhnul telefon a zapnul diodu blesku fotoaparátu. „Haló pane, hledáte něco?“ V půlce autobusu stál řidič a hleděl mým směrem. „Ano, upadla mi powerbanka. Už ji mám“ vesele jsem se k němu otočil. „Pojďte už jste poslední“ vyzval mne bodře. Vystoupil jsem do drobně poletujícího sněhu v zimním chaldném větru, zvedl límec kabátu a vyzvednul si zavazadlo z přepravního prostoru pod autobusem.

Rychle jsem se zorientoval a vykročil směrem k zastávce městského autobusu. Přede mnou byly nové zážitky v novém městě a v kapse mne hřály černé krajkové kalhotky..

Více o soutěži Tato povídka je soutěžní. Pokud se vám líbí, podpořte autora svým hlasem!
Hodnocení
[Celkem hodnotilo: 32 návštěvníků   Průměr: 2.8]

Napište komentář