Loď

Svítalo. Hradba mraků, jež zakryla zářící hvězdy na obloze, ustupovala mírnému větru, který před úsvitem ulehl na hladinu moře a vycházející slunce spatřilo jeho tvář, jak se zrcadlí na mírně zvlněné hladině. Na obzoru bylo vidět zakulacení země, tak dokonalé, jako polovina měsíce.

Mořskou vodu rozrážel kýl trojstěžníku. S rozvinutými plachtami tiše letěl po vodní hladině, kormidelník udával směr podle lodního kurzu, chlapec ve strážním koši na nejvyšším stěžni vyhlížel pevninu. Na lodi vládl čilý ruch. Námořníci vykonávali svěřené úkoly, kuchař vařil snídani pro celou posádku.

Z kajuty na palubu vyšel kapitán. Vysoký mladý statný muž v modrých kalhotách, haleně a černém kabátci, černé dlouhé vlasy svázané do culíku, na hlavě široký klobouk, u pasu meč.

Ujistil se, že loď drží stanovený kurz a spokojen obrátil se zpět ke schůdkům do podpalubí.

Přešel úzkou chodbou, stanul u dvířek, odemkl je a vešel dovnitř.

Ocitl se v kajutě, kde stála široká postel, menší šatní skříň, v rohu dřevěná káď, vedle zrcadlo.

Z postele vyskočila mladá žena ve žlutých dlouhých šatech a rozzuřeně se vrhla na kapitána. Ruce dokořán připravena mu zatnout nehty do tváře, ve tváři hněv, oči metaly blesky. I ve svém hněvu byla velice krásná. Vlasy do pasu černé jako havraní peří, ušlechtilý tvar čela, černé rovné obočí se klenulo nad hnědýma oříškovýma očima, napjatá kůže na lícních kostech tak světlá, tak jemná jako okvětní plátky bílých růží, ostře kontrastovaly s rudými rty, nyní hněvivě sevřenými.

Úběl krku přecházel výstřihem šatů ve dmoucí se ňadra, útlý pas a boky, široká sukně zakrývala dlouhé nohy, byla bosa.

Kapitán byl na útok připraven. Sevřel ruce ženy do svých, přitáhl si ji jako hadrovou panenku do náruče, sevřel ji pažemi a šeptal do jemné sítě jejich dlouhých lesklých vlasů:“ Klid děvenko, jen Vás dopravím tam, kam mám, a už se nikdy neuvidíme.“

Žena zpočátku bojovala se sevřením, ale pak náhle uslyšela zvuk kapitánova srdce. Tlouklo tak pravidelně, tak pokojně…dodávalo pocit bezpečí a klidu, důvěry. Mlčky přivřela oči. Ach jak jí bylo příjemně, jako kdyby se vrátila po dlouhé době domů…Mimoděk se ke kapitánovi přitiskla. To jemné, nepatrné gesto způsobilo, že pocítil vzrušení v těch částech těla, kde to nejméně očekával, a v duchu užasl. Již dlouho nepocítil takový nával touhy a žádosti.

Zahleděl se jí do očí a uviděl, jak se v sametové hnědi zřítelnic vznášejí zlatavé třpytky paprsků, mihotají se lesklé na hladině čokolády. Touha ho pohltila náhle, zaútočila na něj ze všech stran. Sehnul se, vzal ji do náručí a odnesl na postel. Jakmile ji položil, žena se vzchopila, začala nadávat a hněvivě kapitánovi spílala. Mlčky si na ni lehl a umlčel její rty polibkem. Zmlkla… a každý pohyb jeho rtů ji vrhal do náruče podmanivého kouzla.

Podlehli oba náhlému vzrušení a stále se líbajíc, začali se svlékat. Odhodili všechny svršky, a začali zkoumat svá těla. Ona cítila, jak se mu pod jejími prsty napínají svaly na rukách, viděla širokou hruď, a cestičku chloupků, která se zužuje, plazí po břiše a mizí v jeho klínu. Prsty přejela po pevných svalnatých hýždích. A každé škrábnutí jejich nehtů bičovalo smysly kapitána k většímu a většímu vzrušení. On obdivoval její bělostná ňadra, ty bílé kužele s rudými vrcholky jako krev, křivku jejích boků s mírnou prohlubeninou břicha, smyslný černý klín, který se k němu tiskl. Opájeli se navzájem dotyky, až v místě, kde měla srostlá stehna našel čarovnou skulinku, a ponořil do ní nedočkavě svůj pulsující penis. A v tu chvíli v nich vybuchla rozkoš jako prchavá záře, zachvátila je rytmická neznámá síla, a uvrhla je do područí čarovného kouzla spojení dvou těl, z hrdel jim unikaly steny, drtili si navzájem ústa a jejich těla se pohlcovaly, až to hedvábné vlhké tření vyvolalo mučivý příval žhavé erekce a svíravého orgasmu. Spočívala mu v náruči jako okouzlující hračka, jeho ruce ji svíraly, až se chvěly a konečný triumf extáze jejich těl je vynesl vysoko, vysoko nad oblaka do vířivé samoty blankytného nebe.

Po prožitém milování leželi pak vedle sebe, drželi za ruce, a v tom něžném objetí, kdy z jejích očí kanuly paprsky posledních slz, pocítili zázrak ohromující lásky… přišla nenadále, vkradla se do jejich srdcí jako zloděj, který touží po srdci toho druhého. Hleděli si vzájemně do očí a cítili souznění svých srdcí spalující vášeň svých těl a cítili, že neexistuje nic, co by je mohlo rozdělit.

Loď se mírně houpala, kolébala je do lehkého spánku, mořské vlny narážely na bok lodi…..

Z paluby se ozval křik. Někdo zabušil na dveře kajuty. A jakoby se svět zastavil…. v jediném okamžiku začaly na loď dopadat dělové koule, které drtily a rvaly na kusy vše, co jim přišlo do cesty. Přerazily stěžně, prorážely díry do boku a na palubu lodi, a než kapitán a jeho zajatkyně vyskočili z postele, loď začala nabírat vodu a potápět se. Vše bylo dílem chvilky. Snažili se dostat ke dveřím kajuty, ale loď se nahnula a přimáčkla je ke stěně. Pak se ozval praskot a loď šla ke dnu. Do kajuty se nahrnula voda, tlačila je k boku postele a postupně zaplavovala jejich těla. Oba věděli, že je konec. Zoufale se objali tak, jak nejtěsněji mohli, v tom objetí byla láska, odevzdanost, neskutečná bolest, nenaplněná budoucnost….jejich oči se vpíjely do sebe a ústa se spojila v nekončeném polibku…a jak loď klesala do modravých hlubin moře, jejich těla vířila ve vodním sloupci, bublinky vzduchu stoupaly z jejich těl vzhůru na hladinu, jejich srdce tloukla pomalu a pomaleji, až umlkla docela….

Vrak lodi dosedl na mořské dno, zvířil jemný písek, a když se ustálil, skrz okno do kajuty bylo vidět jejich těla v objetí, nehnutě. Jenom síť jejích černých vlasů se vznášela kolem jejich hlav jako závoj…

Kolem proplulo hejno ryb, jejich lesklá hladká těla tančila v bublavém mořském proudu, radovala se ze svobody a života.

Hodnocení
[Celkem hodnotilo: 6 návštěvníků   Průměr: 3]

Napište komentář