Ráda si hraju s ohněm. Jsem už taková povaha. Nic mne nebaví víc. Snad jenom hraní si s chlapama. Jo. To jo. To mám už odmalička. A když je takový chlap jako oheň, to jsem potom k neudržení. Divocí chlapi mne prostě přitahujou. Často mne svrbí v rozkroku, a nic mi neudělá tak dobře jako bujný hřebeček.

Když jsem skončila školu, trávila jsem svoje poslední prázdniny v Moskvě. Táta tam strávil pracovně asi rok, a po prázdninách se chystal odjet společně se mnou domů. Bylo tam krásně, ale táta mne nechtěl nikam samotnou pouštět. Měl pořád řeči že nevím jak to tam chodí, a že bych se mohla snadno do něčeho připlést, no znáte to. Až jednou jsem se dostala mimo jeho dohled.

Tenkrát pro nás objednal vyhlídkový let vrtulníkem. Díky inflaci která tam v té době řádila se taková věc dala pořídit za pár dolarů. U nás bych na to spořila pěkně dlouho. Táta se chystal samozřejmě se mnou, ale na poslední chvíli mu zazvonil telefon a on musel někam nahonem odjet. Samozřejmě chtěl všechno zrušit a zamknout mne v pokoji na dva západy, ale nakonec jsem ho udolala tvrzením že jsem se na ten let hrooozně moc těšila a že už se tady vyznám, a že už se i bez problémů domluvím. Táta se sice moc přesvědčeně netvářil, ale asi neměl ani moc času se se mnou hádat a nakonec podlehl. Hodil mne autem na vojenské letiště, ukázal mi kde je kancelář, přikázal mi čekat na auto z ambasády které pro mne za dvě hodiny přijede, zakázal mluvit s cizími lidmi a přidal několik praktických rad typu „Dávej na sebe pozor“ a „Hlídej si doklady“.

Prošla jsem mezi otlučenými hangáry ke stavbě kterou táta označil jako kancelář. Tam naštěsti mluvil anglicky, takže bez problémů pochopili že mám objednaný let, a že nepoletíme dva, ale že poletím sama. Dali mi „letenku“ což bylo označení pro ušmudlaný kus papíru popsaný tužkou a oknem mi ukázali vrtulník u kterého už někdo postával.

Ten dotyčný byl takový tmavý vysoký frajer. Na očích tmavé brýle a ohryzával jabko. Když mne viděl přicházet, usmál se na mne způsobem který mi okamžitě připomněl tátova slova „…bacha na zdejší chlapy, ti když vidí blondýnu tak se neznaj“. Povzbuzena tímto úspěchem jsem zapředla rozhovor. Bohužel se ukázalo že dotyčný možná někdy o angličtině slyšel, ale rozhodně odmítal uvěřit že je to jazyk vhodný k dorozumívání.

„Ja chačů ééé… věrtoljot… ehm… zděs bumážka“ lovila jsem v paměti ruská slovíčka a podávalu mu „letenku“. Frajer mi vzal z ruky lístek, ani se na něj nepodíval ale obřadně mu uškubnul růžek, vrátil mi ho, otevřel dveře pro cestující a ukázal mi abych si nastoupila.

„Vy budětě pilotovať?“ pokusila jsem se o konverzaci. Ale on se zase jenom usmál, něco zabrebentil, rozhodil rukama sem a tam, až jsem po chvíli pochopila že on je můj osobní průvodce, kdežto pilot je už v kabině a připravuje se k letu. Vyškrábala jsem se dovnitř a můj průvodce mi gentlemansky pomohl. I když nevím jestli je slovo gentlemansky   na místě. Nevím jak správný gentleman pomáhá dámě do vrtulníku, ale rozhodně při tom nezajíždí dámě dlaní mezi stehna. To by ho taková dáma přetáhla deštníkem. Já ale nejsem dáma, tak jsem to vyřešila tím, že jsem dělala jakoby nic, i když jsem cítila jak začínám vlhnout. Nasadil si hluchátka a jedny podal i mně. Teď už jsem mu nerozuměla vůbec nic, ale vzhledem k naší předchozí konverzaci to nebyla nijak výrazná změna.

„Nu, pajechali!“ zavolal můj průvodce když za námi zavřel kabinu. Zabušil vepředu na pilota, a za chvíli jsme se odlepili od země. Já jsem se přilepila k okénku, a průvodce se přilepil na mne. Dívala jsem se jak se věci pod námi zmenšují, snažila jsem se zorientovat, ale moje naděje že mi v tom můj průvodce bude nějak nápomocný rychle pohasla. Zjistila jsem že namísto ubíhající krajiny pozoruje můj výstřih, a na všechny otázky odpovídal širokým úsměvem, přikývnutím a slovy „jééés jééés“ pokud jsem se ptala anglicky, a „da da“ pokud to bylo jazykem o kterém jsem se domnívala že je to ruština. Kromě toho se na mne nalepil tak těsně, že že moje kalhotky by stále mokřejší a mokřejší. To už mi došla trpělivost, a zahájila jsem následující konverzaci:

„Tak hele frajere, jsem nadržená jak stepní koza tak si kousek odsedni nebo tě vojedu!“
„Jééés, jééés.“
„Ty panimáješ?“
„Da, práviľno.“
„Nehraj si se mnou!“
„Jééés?“
„Tak hele, chceš si zašukat?“
„Jééés, jééés!“

Nakonec se zdálo že dělám v ruštině pokroky. Vlastně ani nevím jak se to seběhlo, ale najednou jsem cítila jeho hrubé dlaně po celém těle. Během okamžiku se propracoval k mým kozičkám a lačně se do nich zakousl. Vyjekla jsem trochu bolestí a trochu překvapením, ale nakonec se ukázalo že o nějakou milostnou předehru ani jeden nijak zvlášť nestojíme.

Rozepnul si poklopec a vytáhla na světlo boží svůj nástroj. Srdíčko mi zaplesalo. Ty dva týdny co jsem byla v Rusku jsem strávila jako jeptiška, a o podobných věcech se mi už jenom zdálo. Zálibně si ho pohonil rukou, čistě jen pro mou potěchu mi ho předvedl v celé kráse. Vyhrnul mi šaty, kalhotky shrnul stranou, a než bys řekla „píchej“ zarazil toho exportního ptáka hluboko do mé kundičky.

Zatímco mi mezi stydkými pysky projíždělo poctivých padesát deka tvrdýho chlapskýho masa, letělo mi hlavou, že ve vrtulníku jsem tedy ještě nešoustala. S hluchátkama na uších jsem slyšela jenom temné hučení motoru, do kterého se občas tlumeně přimísil nadšený výkřik toho rozříjeného frajera.

Místa tam sice moc nebylo, přeci jen vrtulníky bývalé Sovětské armády nejsou na takové věci zařízené, ale tím to bylo rajcovnější. Můj průvodce měl báječnou výdrž.

Bral si mne střídavě zepředu i zezadu vleže i vestoje, a stále neměl dost. Svůj první orgasmus ve výšce třista metrů jsem prožila vleže na boku na koženkové sedačce. On ležel za mnou a své mohutné mužství do mne vrážel s býčí neústupností. Hekala jsem vzrušeně při každém přírazu a střádala si kousky rozkoše které se v závěru rozprskly v oslňujícím výbuchu slasti.

Sotva jsem popadala dech, ale ten samec neměl pořád ještě dost. Podle pohybu rtů jsem poznala že něco říká, ale stejně bych mu nerozuměla. Místo toho jsem si klekla na sedačku zády k němu a vyšpulila na něj svůj zadeček. Tahle mezinárodní řeč fungovala perfektně.

„Vidíš… ty… kan-če že… se… spo-lu do-mlu-ví-me…“ hekala jsem tiše sama pro sebe mezi jeho útoky. Hlavou jsem v pravidelném rytmu narážela na okénko, ale ani mne nenapadlo se rozhlížet po krajině. Vrtulník sebou občas zahoupal, a někdy mne setrvačná síla narazila tak mocně na toho zduřelého ptáka až se mi dělaly mžitky před očima.

Jako z obrovské dálky jsem slyšela rozjařené hýkání mého průvodce. Rukama mi hnětl chvíli zadeček, chvíli ňadra která se mi pohupovala v rytmu našeho šoustání.

Čas od času mne rozverně pleskl přes zadek, a já se jen prohnula v kříži a těsněji se nasunula na jeho ocelovou žerď,

Už jsem byla rozpálená doběla. „Šukáš moc dobře, ruskej bejčku“ zakřičla jsem na něj, „Teď ti ukážu jak umí kouřit český holky!“. Vtlačila jsem ho na sedačku a klekla si mezi jeho roztažená kolena. Jeho parádní nástroj se ještě leskl mými šťávičkami. Pevně jsem ho stiskla v ruce a párkrát ho pohonila.

Jeho tělo se celé napjalo. Pomalu jsem se nad něj sklonila a zasunula si ho do úst. Bože ten byl ale velký! Cítila jsem ho až na mandlích. Ale nepovolila jsem dokud jsem ho do sebe nenasoukala celý. Cítila jsem jak ve mně tvrdne a bytní. Bylo vidět že už to má na krajíčku. Shrnula jsem mu předkožku a odhalila lesknoucí se žalud. Objela jsem ho jazykem a přehrnula předkožku zpátky. Stiskla jsem ho v ruce, a znovu stáhla předkožku dolů. Sledovala jsem jeho žalud, jak kousek po kousku vystupuje ze záhybů kůže, až se zase tyčil přede mnou v plné kráse.

Začala jsem ho divoce kouřit. Chtěla jsem ho udělat, vysát ho do poslední kapičky. A on se nebránil. Po chvilce jsem cítila je se mu stahují svaly, chvíli byl napnutý jako struna, aby pak vzápětí explodoval do mých úst.

Jeho výkřik rozkoše byl tak hlasitý, že jsem ho slyšela i přes sluchátka, a nic bych za to nedala, že musel být slyšet až v kabině pilota. Zalykala jsem se přívaly horkého mlíčí které pumpoval do mých úst a cítila jeho prsty které se ve slastné křeči zarývaly do mých ramen.

Vyhlídkový let trval přesně šedesát minut. Dokonce jsem se stačila upravit tak, aby na mně nebylo nic poznat. Šofér s autem na mne už čekal.
„Jste v pořádku? Nebála jste se?“ zeptal se starostlivě když mne vedl k autu. „Když jsem vás viděl vystupovat, úplně se vám třásly nohy“.
„To se vám asi jenom zdálo. Hlavně to neříkejte tátovi. Znáte ho, víckrát by mne nikam nepustil.“ řekla jsem a nenápadně vyhodila do odpadkového koše promočené papírové kapesníčky.